Jsme zvyklí na to, že když do nás vstoupí nějaký cizí mikroorganismus, nebo když si něco uděláme „zvnějšku“, přichází problémy a disfunkce naší tělesné schránky, a nazýváme to nemoc. K takovýmto problémům jsme pozorní a hlídáme si je, i když často si je hlídá tělo samo a dá nám poznat, že je něco v nepořádku natolik, že se o to nejde nezajímat a nesnažit se ulehčit mu práci.
Fyzická stránka našeho já má úžasný prostředek, jak říci, že je něco špatně – bolest. Díky ní víme, že takhle by to dál nešlo a nepokračujeme v ničení svého těla, ale naopak hledáme prostředky jak škody napravit.
Když onemocní duch
Mnohem méně pozornosti se ovšem dostává naší mysli a duševnímu zdraví. Málokdo si hlídá, jestli je psychicky v pořádku, dodržuje mentální hygienu a dokáže správně rozpoznat, když je něco špatně a ještě méně lidí na to dokáže (a částečně i chce) správně reagovat.
Stejně jako spousta dalších onemocnění mysli, i anorexie se utváří a rozvíjí zcela nepozorovaně. Ten, kdo jí trpí, si někdy myslí až do samotného konce, že je s ním vše v pořádku a nedokáže rozpoznat, že jeho vztah k jídlu je zcela iracionální a strach z nabrání váhy naprosto neopodstatněný. Nejhorší na takovýchto nemocech je, že se pro jejich kradmost a nenápadnost nemocní domnívají, že oni jsou pánem nad nemocí, že oni mají kontrolu, leč naprostý opak bývá pravdou, což zjišťují, bohužel až pokud se vůbec dostanou do fáze, kdy chtějí znovu začít normálně jíst. Najednou by chtěli a nejde to. Nemohou. Tělo, ani mysl jim to nedovolují. Kde je jejich moc nad sama sebou? Kam se vytratila ona domnělá kontrola?
Není tak hrozné být nemocný, jako nevědět, že jsem nemocný. Když už s tím já sám nechci, či nemohu nic dělat, pokud o tom vím, mé okolí mi může pomoci, mohu požádat o pomoc povolanější a vzdělanější, díky kterým se můj problém může řešit, a v lepším případě i vyřešit.