Každý z nás chce mít domov. A v naprosté většině případů i nějaký domov máme. Máme svojí domácnost, ve které žijeme a kterou si zařizujeme tak, aby se nám v ní žilo co nejlíp. A co zařizování takové domácnosti znamená?
Nejdřív si seženeme nějaký byt nebo rovnou dům. Někdy ho zdědíme, někdy nám na něj přispějí rodiče a další příbuzní, někdy si na něj našetříme a někdy si vezmeme hypotéku, kterou potom spoustu let splácíme, aby se nakonec takový objekt stal naším domovem.
Když máme takový dům nebo byt, promýšlíme, co si do něj dát. Někdy využijeme i služby bytového architekta, ale většinou si vystačíme sami, někdy sem nakoupíme zařízení, které chceme, a někdy bereme to, co se nám nabídne a co si můžeme se svým skromným rozpočtem dovolit.
Když tu máme aspoň základní nábytek, pořizujeme si i různé drobnosti. Ty třeba ani nepotřebujeme, ale dobře vypadají, a když se nám líbí, dáváme si je sem, aby to bylo v naší domácnosti hezčí.
Když pak máme aspoň trochu dokonalou domácnost, pořídíme si do ní i rodinu. Tedy přítele/přítelkyni, druha/družku, manžela/manželku. A potom, dá-li bůh a antikoncepce, i dítě nebo děti.
Když to máme, žijeme tady jako rodina. Žijeme tu všední život, odcházíme odtud za prací a zase se sem vracíme, když je čas odpočinku.
Když se nám pak domácnost okouká a my dost zbohatneme, vyměníme jí třeba za lepší. Nebo se stěhujeme, protože musíme, a zařizujeme si novou domácnost. Třeba i víckrát, třeba i každou chvíli.
A pak někdy dojde ke zhoršení vztahů a nastává tichá nebo italská domácnost. A nakonec si třeba najdeme i milence/milenku. A někdy se to vyvine tak, že začínáme uvažovat o jiném vztahu. A ten současný se rozpadne. A začínáme si zařizovat novou domácnost. Která je potřebná, protože domov potřebujeme. Nikdo nechce být bezdomovec, každý chce mít svojí domácnost.