Když je dárce a obdarovávaný, případně prodejce a kupující, v bezprostředním dosahu jeden od druhého, dá se cokoliv snadno předat z ruky do ruky. V tu chvíli se ten, kdo něco odevzdává, maximálně postará o to, aby to předal v pořádku, protože jinak by případným poškozením toho předávaného uškodil jedině sám sobě, a ve chvíli, kdy je dotyčná věc předána, už je to jenom věc příjemce, jak s touto dále naloží.
Jenže lidé k sobě často nemívají takto blízko. A proto dárce obdarovávanému nebo prodávající kupujícímu nemůže předat to, co se předat má, bezprostředně. V tu chvíli nezbývá nic jiného, než se obrátit na poštu nebo nějakého kurýra, který dopraví onu věc na místo určení.
Zajdeme na poštu či kontaktujeme kurýra, předáme zde onu zásilku a můžeme se spolehnout nebo aspoň doufat v to, že vše dojde v pořádku tam, kam to dojít má. A abychom měli větší jistotu, že zasílaná věc cestou neutrpí, že nebude poškozena nebo dokonce zničena, musíme ji samozřejmě dostatečně kvalitně zabalit.
Jak se postupuje při podobném balení? Obvykle si pořídíme nějakou dostatečně pevnou krabici a do ní zasílaný předmět vložíme. Jenže uzavřít poté takovou krabici a mít to za vyřízené není rozhodně na místě. Stačí přece jenom onou škatulí zatřást a hned uslyšíme, jak se onen obsah otlouká o stěny. A riziko vzniku škody tak trvá.
A trvá až do chvíle, než použijeme výplňový materiál, kterým dostatečně kvalitně vyplníme zbývající prostor uvnitř takové zásilky. Díky právě jenom takovému v podstatě banálnímu výplňovému materiálu si můžeme být více jisti tím, že se s obsahem zásilky nic nestane, že tato během přepravy neutrpí žádnou škodu a dostihne svého příjemce v takovém stavu, jaký je žádoucí. A to je přece to, oč nám jde. Když někomu něco posíláme, chceme přece, aby to tento dostal v původním stavu. A ne aby to hned musel běžet reklamovat nebo to rovnou vysypal zničené do popelnice.